sobota 24. února 2018

Daniel Cole - Hadrový panák




Před čtyřmi roky vzal detektiv William „Wolf“ Fawkes spravedlnost do svých rukou – nedokázal ustát, že soud osvobodil podle něj jednoznačného pachatele. Wolfa postavili mimo službu a poslali do psychiatrické léčebny. Teď se vrací do práce a touží po velkém případu. A zdá se, že se ho dočkal: na místě činu, kam ho přivolala kolegyně Emily Baxterová, se najde mrtvola – sešitá z částí šesti těl jako hadrový panák. Stejně tak pojmenují děsivý případ média a Fawkes je pověřen identifikací obětí. Vzápětí Wolfova bývalá žena, která pracuje jako reportérka, obdrží od anonyma fotky z dějiště zločinu a taky seznam šesti lidí a dat, kdy budou zabiti. Poslední jméno na seznamu je: Fawkes. A vrah už si chystá šicí potřeby…



Po Vánocích jsem měla náladu jen na detektivky, tou třetí byl Hadrový panák od Daniela Colea. Zaujal mě svojí anotací i stálým vychvalováním. Než se mi ovšem dostal do rukou, četla jsem na něj i spoustu zklamaných recenzí, takže když jsem se do něj konečně začetla, neočekávala jsem od knihy vůbec nic. A to bylo dobře.

Daniel Cole své čtenáře navnadil na Hadrového panáka svojí brutalitoušest mrtvých, jejichž kousky těla jsou sešité dohromady a vytvářejí hrůznou podívanou. Pak je navnadil ještě více, když se k policejnímu týmu dostane informace o datech a jménech, kdy mají zemřít další lidé. Vše souvisí se vším a vše se vrací k případu, který kdysi vyšetřoval detektiv Fawkes, neboli Wolf.

Detektiv Fawkes je sám o sobě zvláštní individuum, které jsem si po prvních stránkách celkem oblíbila, nicméně mi to bohužel nevydrželo až do konce. Je to nafrněný, stále naštvaný a protivný chlap, který musí mít vždy pravdu. Prošel si peklem, když ho jeho případ dostal až na dno a pak se zase vrátil zpátky na vrchol ještě slavnější než předtím. Poslední kapkou v jeho životě pro něj byl jen rozvod.

Celý příběh je vlastně postavený na Fawkesově osobě. Ostatní postavy jsou jen šperkem navíc, ale rozhodně nemají chybu. Jsou tak zapamatovatelné, že je mám stále v živé paměti. Jeho kolegové by zastínili i jeho samotného, a dokonce se odvážím tvrdit, že by byl celý příběh možná i lepší, kdyby nebyl o Wolfovi.

Ze začátku měla kniha velký potenciál, ale s postupem stránek se stávala jen honem za záchranou obětí napsaných na lístečku a otřesným a nemorálním chováním novinářů a Fawkesovy bývalé ženy. Sledovala jsem nepochopitelné proměny hlavních hrdinů, kdy se jejich chování vymykalo původním rysům, a přibývající zbytečné scény. Dokonce i Fawkesovu tajemství nakonec chyběla ta správná pointa, spíš mě jen dokázalo naprosto zmást. V hlavě jsem si pak díky němu vytvořila jiný možný a zajímavější konec, který by byl nakonec nejspíš i lepší. A když už mluvím o konci, ten všemu tomu zmatku a nelogičnosti nasadil korunu. Skoro jako by autor nevěděl, jak má knihu zakončit.

I přesto však knihu nemůžu odsoudit příliš tvrdě, protože jsem ji přečetla jedním dechem. Nenudila mě. Postavy si pamatuji detailně, stejně jako celý zmatený případ. A to se i při těch negativech opravdu cení. Kdyby kniha nebyla dobře napsaná, prostě bych ji odložila. V tomto případě jsem to neudělala, a to znamená, že má určitý, i když ne zcela využitý, potenciál.

Pokud lačníte po příběhu, kde se to bude mrtvolami jen hemžit, kde nezůstanete stát na jednom místě příliš dlouho, zkuste Hadrového panáka. Třeba to budete zrovna vy, koho mile překvapí. 



Hodnocení:

Stefanie G

pátek 23. února 2018

Angela Marsonsová - Němý křik



Ani ta nejtemnější tajemství nezůstanou pohřbená navždy…
Pět postav stojí u mělkého hrobu. Jeden po druhém se vystřídali při jeho kopání. Jáma pro dospělého by zabrala víc času. Zmařili nevinný život, ale uzavřeli smlouvu a zpečetili ji krví.
Po letech se středoanglické Black Country ocitá v šoku – nejprve je nalezena brutálně zabitá ředitelka místní chlapecké školy, následuje objev lidských ostatků u bývalého dětského domova. A další hrůzné zločiny…
Detektiv inspektor Kim Stoneová si záhy uvědomí, že hledá zvrácenou osobu, jejíž vražedná pouť trvá už pár desetiletí. Že je třeba ji dopadnout, než znovu udeří. A že nezbývá než se co nejdřív vyrovnat s vlastními démony z minulosti. Protože jinak by už mohlo být příliš pozdě.



Němý křik byl druhou knihou, kterou jsem po Vánocích četla. Po přečtení opěvované Dívky v ledu jsem doufala, že tento příběh bude lepší a více mě zaujme. S několika slabými stránkami se mu to nakonec povedlo.

Kim Stoneová je pověřená vyšetřováním vraždy ředitelky chlapecké školy, jež byla utopena ve své vlastní vaně. Když se ale na případ začnou nabalovat další vraždy, které ji postupně vedou k ostatkům obětí starých již několik let, ví, že má co dočinění s vrahem, který své tajemství dlouho skrýval.

První díl série od Angely Marsonsové mě zaujal už svojí tajemností po přečtení prvních stránek. Mám ráda, když se příběhy odehrávají v minulosti a jsou propletené a zamotané až do současnosti. Dává to příběhu šmrnc. A v případě Kim tomu nebylo jinak. Navíc je kniha okořeněná i vyprávěním z vrahova pohledu, který příběh obohacuje o nový pohled na děj.

Ačkoliv postavy nebyly tak zapamatovatelné jako v Dívce v ledu, i přesto mi některé zůstaly v hlavě. Kromě hlavní inspektorky, která působí na venek drsným dojmem, miluje motorky a hýří nevhodnými vtipy a uštěpačnými poznámkami na všechny strany, na vás udělá dojem její kolega, který je jí tak blízko, až si říkáte, že to není úplně správně. A to především, když je ženatý. Autorka si také hezky vyhrála s postavou hlídače v domově pro mládež, jehož dcera trpí roztroušenou sklerózou.

Co se příběhu týče, byl jako na houpačce. S přibývajícími těly a vykopanými pozůstatky se víc a víc zamotával. Dostával nové obrátky a pokaždé mě něčím překvapil, a to jsem oceňovala. Až do konce jsem nevěděla, kdo za tím vším stojí, a tak to má u detektivek být.

Je ale i pár věcí, co bych ráda vytkla. Jsou postavy, které jsou pro příběh důležité a jsou postavy, které důležité nejsou. Když hned na začátku Kim soupeřila o místo činu s detektivem z jiného okrsku, myslela jsem si, že za tím bude něco víc, protože na něj byl kladen zvláštní důraz, ale nakonec tomu tak nebylo. Místo toho si autorka vybrala rozvíjení vztahu se svým blízkým a ženatým kolegou, což mi přišlo poněkud ohrané. Další věc, která mě ze začátku od čtení odrazovala, byl přehršel nevtipných, únavných a až trapných vtipů a narážek. Ne, nevadí mi, když se mezi sebou postavy pošťuchují a vtipkují, ale čeho je moc, toho je příliš. A v tomto případě toho bylo přespříliš. Poslední věc, která mě na knize mrzela byly překladatelské/editorské chyby, které prostě bily do očí.

Závěrem jsem však knihou mile potěšená a nemůžu se dočkat, až se začtu do druhého dílu. Ke Kim jsem měla blíže než k Erice Fosterové, její příběh mě udržel v napětí až do finále a díky tomu doufám, že ostatní díly jsou na tom podobně.

Takže pokud lačníte po něčem napínavém a nepředvídatelném, příběh Kim Stoneové je pro vás to pravé! Rozhodně se po této knize poohlídněte, nebudete litovat!

Hodnocení:


Stefanie G.

čtvrtek 22. února 2018

Robert Bryndza - Dívka v ledu





Poté co je v parku v jižním Londýně pod vrstvou ledu nalezeno tělo mladé ženy, na místo přijíždí detektiv šéfinspektor Erika Fosterová. Oběť, krásná dívka z mocné a bohaté rodiny, měla podle všeho dokonalý život.
Když Erika začne pátrat hlouběji, vynoří se souvislosti mezi její vraždou a smrtí tří prostitutek, které někdo uškrtil, svázal jim ruce a hodil do vodních ploch po Londýně.
Jaká je spojitost mezi dcerou vlivného lobbisty, který si myslí, že může ovlivňovat i vyšetřování, a mrtvými imigrantkami? Jaké temné tajemství dívka v ledu skrývala?
Čím více se Erika přibližuje k odhalení pravdy, tím více se vrah blíží k Erice. Poslední případ detektiva šéfinspektora Fosterové skončil katastrofou a smrtí pěti policistů včetně jejího manžela. Eričina kariéra visí na vlásku, musí bojovat s vlastními démony i s vrahem, který je hrůznější než kdokoliv, komu čelila v minulosti.
Dopadne ho dříve, než udeří znovu?



Už dlouho jsem v knihkupectví chodila okolo série Roberta Bryndzy Dívka v ledu. A jak se blížily Vánoce, měla jsem jasno. Milý Ježíšku… Zdali mě však kniha nadchla natolik jako ostatní, o tom se dozvíte v recenzi.

Erika Fosterová je detektivkou se smutnou minulostí. Po pauze se vrací do práce, a to rovnou do Londýna na vyžádání a prosbu o pomoc s vyšetřováním mrtvé dívky nalezené v zamrzlém jezeře. Jedná se o dceru významného muže se šlechtickým titulem, o to větší skandál to znamená a o to větší význam je činu přikládán. Když se ovšem v souvislosti s ním objeví jiné podobné vraždy prostitutek, případ se zažíná komplikovat mnohem víc, než si sama detektivka uměla představit.

Skoro bych řekla, že se Robert Bryndza nechal inspirovat Zločinem od Davida Hewsona. Andrea, dívka, která byla zavražděna, skrývá mnoho tajemství i po smrti. Erice se tak v hlavě objevuje nekonečné množství otázek, na které jen těžko a pomalu nachází odpovědi.

Vyprávění er-formou je příjemné a dílo rychle utíká před očima. Děj je realistický a napínavý. Celá škála různých postav příběhu dodává pestrost. Ať už je to Andreina sestra Linda, kterou autor ztvárnil naprosto dokonale se všemi jejími neduhy, slabými stránkami, psychickými potíži a láskou ke kočkám, nebo Andrein snoubenec Giles, který se k ní ani trochu nehodil. Všechny mají určité charisma a po dočtení si jistě alespoň některé zapamatujete. Problém jsem ale měla s Erikou. Nebyla mi úplně sympatická, a když jsem se blížila v příběhu ke konci, téměř mě iritovala svojí neopatrností a nelogičností.

Závěr, který autor pro příběh zvolil, byl na jednu stranu zajímavý, nicméně jsem jej od druhé poloviny tak nějak tušila, přičemž mě pak zklamalo finální vyvrcholení, kde se mi jen potvrdily mé nesympatie k Erice, a které zavánělo to zajetým klišé.

Černý puntík u mě ale má především překlad, který byl místy opravdu špatný. Dokonce jsem před sebou nejednou viděla poskládanou anglickou větu, což mě od čtení dost rušilo a odrazovalo už od první strany, stejně jako důležité chybějící čárky ve větách.

I přes to všechno jsem ale zvědavá na další díl. Vyprávění a promyšlený příběh mě zaujal natolik, že Erice dám ještě jednu šanci. Nicméně se nestávám jejím velkým fanouškem a nemohu ji ohodnotit plnými pěti hvězdičkami.

Pokud si tedy chcete přečíst detektivní příběh s charizmatickými postavami, zajímavým rozuzlením a příběhem odehrávající se pro změnu v Anglii, směle do toho. Kniha vás mile překvapí a potěší, i když má svoje slabší stránky.

Hodnocení:

Stefanie G

neděle 18. února 2018

Petra Stehlíková - Faja (RC)


Návrat do temného světa, kde se na pravdu a naději už téměř zapomnělo.
Ilan prošla skárou a vstoupila do nížin, do světa zcela odlišného od toho sklenařského. Přátelství s kapitánem a ostatními členy pětadvacítky je pro ni stále nové a Ilan si začíná uvědomovat, že takový vztah nevzniká jen tak. Zvlášť když se jedná o pětadvacet bojovníků, jejichž nohy kráčí po zemi dlouhá léta a kteří během svého života ovlivnili mnoho významných událostí. Aby mohla o lidech, kteří zotročili její národ, smýšlet jako o přátelích, musí se hlavně naučit odpouštět.
Klid ve sklenařských městech je narušen, když se po mnoha generacích znovu objeví starodávný nápis. Jen krátká věta, která byla kdysi součástí svobodného sklenařského světa. Ale kdo ji píše po zdech palatulů a sklenařských ghett, když ti, kdo znali její význam, jsou dávno mrtví? Jaký příběh vyprávějí ta tři slova, na první pohled tak jasná, a přesto nepochopitelná?
Ilan bude muset čelit mnoha nebezpečím, aby odhalila význam starobylého odkazu a objevila v něm nové poselství.


Je to už pár dní, co vyšel Faja od Petry Stehlíkové. Druhý díl její úžasné série Naslouchač spatřil světlo světa po dvou letech od vydání prvního dílu. Očekávala jsem jej s velkým napětím, protože jsem doposud nečetla tak dobrou fantasy knihu od českého autora. Její svět budoucnosti, hlavní hrdinové i napínavý příběh mě do sebe vtáhl tak rychle, že jsem až do dočtení neměla myšlenky na nic jiného.

Tak, jak tomu bylo u prvního dílu, tomu bylo i u toho druhého. Bála jsem se, že po dvou letech si na příběh nevzpomenu, ale mýlila jsem se. Po přečtení prvních řádků jsem se dostala lehce zpět.

Ilan pokračuje ve své dobrodružné cestě s pětadvacítkou. Poznává nová města, nížiny a jejich odlišný způsob života. Jako naslouchač bojovníků se v nížinách učí a rozšiřuje své znalosti a možnosti, jak mužům jejich zbraně vybrousit a opravit, aniž by se jich musela dotknout.

Poznává nové lidi z řad významných osobností nížin a Olymposu, hlavního města Evropské aliance, jako je třeba vicesenátorka Kozlowská, která jí nasadí brouka do hlavy ohledně kapitánova přátelství, ale i sklenařští chlapci Dismase a Ivara, kteří jí pomohou najít nový způsob, jak využít svůj dar naslouchačství k broušení duvalů.

Na dlouhé cestě přes různá města chrání své vlastní tajemství, ale odkrývá i mnoho dalších, které před ní skrývá samotný kapitán pětadvacítky. Nenávist vůči lidem z nížin v ní narůstá a nenávist ke kapitánovi ji pomalu pohlcuje. Po odkrytí jeho tajemství a děsivé historie neví, jak s ním má mluvit a jak se k němu chovat. Vše navíc zahaluje záhada nápisu, který se po několika letech začal znovu objevovat na zdech nejstarších měst – Jeho jméno vládne.

Autorka zvolila pro druhý díl cestu sebepoznání. Ilan, jakožto mladá dívka hledající sama sebe a skrývající svou pravou identitu za mantií, svými projevy a jednáním mé očekávání nezklamala. Byla realistická, s ukvapenými názory i závěry, poháněná svými emocemi a předsudky. Učila se ze svých chyb a poznávala, že nenávist mezi přáteli nelze udržovat dlouho a pokud vám na někom opravdu záleží, i nenávist a vztek jdou stranou. Přesně o tom byl vztah mezi Ilan a kapitánem.

Především je ale Faja příběh o minulosti, o tom, jak důležitá byla Amárie, a o tom, jak důležití byli ve své zlaté době sklenaři s Karimem Amarijským v jejich čele.

I když říkám, že napětí v knize tolik není, když se objeví, určitě stojí za to. O nasterey i otortenské příšery určitě nepřijdete a pokud se vám bude i tak zdát, že je toho málo, počkejte si na konec.

Ačkoliv knihu vychvaluji až do nebes, neznamená to, že neměla pár hluchých míst, kde se přiznám, že jsem tak úplně pozor nedávala. Navíc je příběh hodně zdlouhavý tím, jak celá skupina putuje od jednoho města ke druhému a zase zpět. I přesto jsem ale z knihy byla nadšená a rozhodně jsem si ji zařadila mezi svých top pět nejoblíbenějších sérií hned vedle Kostičasu a Jiskry v popelu.

Petra Stehlíková zase dokázala něco úžasného. Dokázala mě přesvědčit o tom, že i čeští autoři dokáží psát na světové úrovni a že v příbězích nejde jen o lásku mezi mužem a ženou, ale že se dá vytvořit i krásný model přátelství. Její způsob vyprávění je tak čtivý, že vás chytne a nepustí až do samého konce.

Už teď se nemůžu dočkat, až vyjde další díl, protože Faja skončil tak napínavě, až to není vůči čtenářům fér. A já z celého srdce doufám, že tentokrát vyjde dřív než po dvou letech. Pokud vám tedy série Naslouchač unikla, napravte to. Rozhodně nebudete litovat.

Recenze prvního dílu:


Hodnocení:

Za recenzní výtisk velmi děkuji 

Stefanie G.

pondělí 25. prosince 2017

Sebastien de Castell - Divotvůrce (RC)




Divotvůrce Magie je zrádná hra. Kellen je pouze několik okamžiků od svého prvního magického souboje a čtyř zkoušek, které z něj mají udělat divotvůrce. Je tu však jeden problém: jeho magie je slabá. Jste-li zavěcenci Jan’Tepu a blíží se vaše šestnácté narozeniny, měli byste být připraveni prokázat své magické schopnosti. Buď to, nebo mít v záloze nějaký zázrak. Jenže Kellen nemůže spoléhat ani na jedno z toho. Nezdědil totiž žádné magické nadání a nemá tedy výjimečné schopnosti jako ostatní. Ví, že bude muset použít pár triků, aby nezneuctil svou rodinu a nestal se sha’tepským sluhou. A tak, když do městečka přibyde rázná a přímočará cizinka, Kellen je samé ucho. Ferius Parfax je ostřílená světačka, vyhnankyně, kterou musí uživit bystrý rozum a tři balíčky karet. A s kartami, které mu rozdal nemilosrdný osud, se Kellenovi bude hodit každá pomoc.



Nevšední, to je to slovo, které tuto knihu jednoznačně vystihuje. Nevšední, neobvyklé, zajímavé, originální. Sebastienu de Castellovi se opravdu podařilo vymyslet naprosto jedinečný příběh.
Kellen je naprosto obyčejným hlavním hrdinou Divotvůrce. Jeho příběh není příběhem silného a neohroženého hrdiny, ale obyčejného kluka, který se narodil do mocné čarodějnické rodiny, ale jeho magie každým dnem víc a víc slábne. Ve škole se při čarodějnických zkouškách uchýlí ke lsti, která je ovšem ihned odhalena, a to dokonce jeho sestrou. Kellen se tak ocitá na okraji společnosti, jeho nejlepší kamarád se od něj postupně vzdaluje, největší nepřítel si na něj brousí zuby, aby se pomstil.
Kellenovým osudem zatočí mnoho nečekaných událostí, jako je například seznámení se s Ferius Parafax nebo dokonce se samotnou mágyní vdovou. Celou dobu se snaží rozzářit své magické pásky, aby se z něj nestal obyčejný sluha. Všechny jeho pokusy jsou marné a přivádějí ho jen do potíží.
Chlapec se pomalu noří do tajemství svého rodu, do jeho pravé historie, a navíc odkrývá tajemství nemoci, která postupně napadá všechny mladé kouzelníky. Kdo za tím vším stojí? A proč?
Divotvůrce rozhodně není příběhem o hrdinovi. Kellen jen všechno, jen ne obdivuhodný hrdina s magií, který by dokázal přemoci svět. Za to je ovšem chytrý, mazaný a je schopný využít nepříznivé situace ve svůj prospěch. V tom se příběh od jiných knih liší.
Pro mě bylo těžké smířit se s Kellenovými útrapami a kopanci, které na své cestě schytával (a to doslova) a že nikomu nic neřekl a nestěžoval si. Když se pak seznámil s kočkoveverčákem, očekávala jsem, že se situace obrátí, že nastane nějaký průlom, ale zmýlila jsem se. Kellen byl stále špatný kouzelník, Ferius Parafax se stále objevovala jen občas, mágyně vdova s ničím nepomohla a kočkoveverčák taky nebyl moc velkou výhrou v loterii.
I přesto byl ale příběh velmi dobře psaný a já jsem se do něj ponořila celkem rychle, Líbila se mi jeho nevšednost a výjimečnost, to jak se Kellen i přese všechny obtíže nevzdával. Líbily se mi Kellanovy schůzky s mágyní vdovou i její příběh, líbilo se mi i to, jaký vztah Kellen navázal s kočkoveverčákem. Příběh mi začal dělat obtíže až ve chvíli, kdy autor zvolil poněkud nereálný vývoj – a sice že obdařil chlapce s mnohačetnými zraněními chováním „nic se neděje, jsem v pohodě a nic mě nebolí“. To poněkud zkazilo částečný dojem Kellanova dobrodružství.

V závěru se mi ovšem Divotvůrce líbil, i když měl své nedostatky. Pokud tedy vyhledáváte něco neobvyklého, nevšedního, čarodějnického, něco, kde hlavní hrdina není dokonalým stvořením, Divotvůrce je pro vás jak stvoření. Zaručuji vám, že se při jeho čtení určitě nebudete nudit a občas se dokonce zasmějete.


Hodnocení:

Už je sice po Vánocích, ale i tak si Divotvůrce přičarujte domů na webu Megaknihy.cz! :)