“Ještě jsme spolu neskončili, Vittorie.“ Pamatuješ si, kdy jsem ti to řekl poprvé? Je to už dávno. Ty si na to možná nevzpomínáš, ale já až moc dobře. Tvůj přítel mě kvůli tobě připravil o to nejcennější, co jsem měl. A věř mi, že za to ti udělám peklo na zemi. Trvalo mi dlouho než jsem tě našel. Teď už mi neutečeš… P.S.: Jak se má ta tvoje příbuzná?
Nevěděla jsem, jestli se ve mně hromadí vztek nebo se za chvíli sesypu jako domeček z karet.
Četla jsem si ten vzkaz pořád dokola.
Ze začátku mi nedocházelo o čem to ten dotyčný mluví, ale pak mi bleskla hlavou ta noc, kdy zemřel Charles.
Tohle měla být pomsta?! Nemohla jsem za to, že je jeho přítelkyně mrtvá! Oni mě napadli a Charles mě jen bránil!
Při vzpomínce na Charlese se mi oči zalily slzami.
„Víš, co tím kdo mínil?“ četl mi Damien vzkaz přes rameno.
„Jeď domů,“ ignorovala jsem jeho otázku.
„Co prosím?“ koukal na mě nechápavě.
„Jeď domů! Už jsem se rozloučila!“ koukla jsem se na něj s hněvem v očích.
„Vittorie, co se děje? Víš, kdo ti to poslal? Jestli ano, měla bys mi to říct, abychom z toho mohli vycházet…“
„Vypadni už!“ strkala jsem klíč do zámku.
„Takhle tě samotnou doma nenechám!“ postavil se přede dveře.
„Nedělej, že se staráš! Nikdy se nestaráš! Jdi už!“ odstrčila jsem ho.
Chtělo se mi plakat. Charles byl někdo, kdo se nedal jen tak někým v mým životě nahradit. A tahle vzpomínka na něj bolela.
„Pusť mě dovnitř a můžeš mi všechno…“
„Damiene já o to nestojím! Prostě se seber a vypadni, ano?“ dveře mi nešly odemknout.
Ztrácela jsem nervy.
Damien mi vzal klíč z ruky a odemkl za mě.
Jen jsem koukala na ty dveře, jak se pomalu otevíraly. Podával mi klíče zpět.
„Ať je to cokoliv, nenechám tě dnes samotnou, rozumíš? I kdybych se měl potloukat celou noc okolo domu,“ díval se mi do očí.
Uhnula jsem jeho pohledu.
Vlezla jsem do domu, pověsila klíč na zámek.
Damien se opřel o rám dveří, ruce založené na hrudi.
Otočila jsem se k němu.
„Tak pojď dovnitř,“ vyzvala jsem ho.
„Děkuji,“ vešel a zabouchl dveře.
Stefanie G.
Žádné komentáře:
Okomentovat