středa 30. října 2013

Vittoriin Deník: 1675 - 2012 - úryvek 3

Kapitola 8, strana 63/64:

 „Kde je Nicky?!“ 
„V jednom opuštěném domě. Dostaneme se v pohodě dovnitř. Horší je, že se jich kolem domu pohybuje asi pět,“ sedl si Cristiano na lavičku. 
„Půjdu s vámi!“ 
„Ne! Vittorie, musíš tu zůstat. V sázce by byl i tvůj život a…“ 
„To je jedno!“ 
„Není! Tommy by to taky nechtěl.“
„Musím si taky pro něco domů, doženu vás!“ sebrala se Caterine a odcházela pryč.
Konečně jsme mohli jít do domu. 
Udělala jsem si kávu. Cristiano nechtěl. Byla jsem netrpělivá. Když se ozval zvonek u dveří, rozběhla jsem se tam v naději, že… Cokoliv…
„Lásko, jsi v pořádku?“ vrhl se na mě mezi dveřmi Tommy. 
„Jsem v pohodě… Ale Nicky…“ 
„Oni ji najdou, neboj…“ objal mě okolo ramen. 
Dlouho se nic nedělo, dokud zvonek u dveří nezazvonil znovu. To byl Damien. 
„Cristiano, jdeš?“ Zavolal na něj ode dveří. 
„Jo, už jdu,“ vyšel ven a otočil se na mě, „Vit, žádný podrazárny, my to zvládneme, jasné?“
Jen jsem přikývla. 
Samozřejmě, že jsem to nemohla nechat jen tak! 
Stála jsem ve dveřích dokud neodjeli. 
Tommy mě zavalil hromadou otázek ohledně toho, co se stalo. Jako by se ta jeho odpolední scéna nestala. Ve chvíli, kdy šel na záchod jsem se sbalila a šla k autu. Nemohla jsem to napětí vydržet! Přece jen v tom Nicky byla kvůli mně! 
Když jsem odjížděla, všimla jsem si, jak Tommy stojí na verandě a volá na mě. Ignorovala jsem to. Jela jsem před restauraci, kde jsem nechala auto. 
Začalo šíleně pršet. Během chviličky jsem byla promočená. Běžela jsem do nejbližšího lesa. Následovala jsem vlnu Damienových myšlenek. Šla jsem po hlavní cestě. Nevěděla jsem kudy dál. Hromy hrozivě duněly a blesky rozsvěcely celou oblohu. 
Viděla jsem, jak se ke mně přibližuje nějaká osoba. Nejprve rychle a pak zpomalovala. Byl to muž, to jsem poznala podle chůze. 
„Vittorie! Co tady ksakru děláš?!“ zavolal na mě, když byl jen kousek ode mě.
„Damiene!“ couvala jsem. 
„Co tady děláš, Vittorie?! Neříkali jsme ti, že máš zůstat doma?!“ dohnal mě. 
Jeho oči měly najednou tolik emocí. Nebyla jsem schopná se vyznat ani v jedné. 
„Musela jsem…“ 
„Ne! Nemusela! Jsem tu já s Cristianem! To stačí! Ještě se k nám připojí Caterine! Tys měla zůstat doma!“ zlobil se. 
Zablesklo se. 
V tom chvilkovém světle jsem si všimla, jak moc mu to sluší. Byl promočený až na kost, ale to tajemno a mystika v něm přetrvávala. 
Přišel ke mně ještě blíž. 
„Damiene, prostě jsem nevydržela jen tak sedět doma a čekat! Co kdyby se něco stalo vám?! Děláte to kvůli mně! Navíc mám o Nicky strach! Neví, co jsem zač…“ 
„Tak to po dnešku zjistí, to tě ujišťuji.“ 
„Z toho mám strach! Bojím se, že jí ublíží! Že se mě pak bude bát… Co když ji přemění nebo…“ 
„Vittorie,“ vzal můj obličej do dlaní, „Nic takového se nestane. Dostaneme ji odtamtud, věř mi,“ hladil mě palci po tváři. 
„Věřím… Nevím proč, ale věřím a doufám, že nedělám špatně…“ zašeptala jsem, koukaje do těch jeho přenádherných pomněnkových očí.
Jen se pousmál.
„DEJ OD NÍ TY SVÝ ZATRACENÝ RUCE PRYČ!!!“ zaslechla jsem Tommyho řev kus od nás. 
„Měl bych jít za Cristianem. Vit, běž se schovat do auta. Cokoliv se stane se k tobě dostane co nejdříve. Nemá cenu, abys tu stála. Nechci, aby se ti něco stalo,“ pohladil mě naposledy po tváři a odcházel do lesa. 
„HAJZLE! SNAD SE MĚ NEBOJÍŠ?! MĚL BYS! JEŠTĚ NEVÍŠ, ČEHO JSEM SCHOPEN!“ hulákal za ním Tommy. 

Stefanie G.


Žádné komentáře:

Okomentovat