středa 25. března 2015

Iva Procházková - Karolína (RC)

"Jasně, že to nebude jako dřív. Bude to jako potom. A to je na tom všem nejlepší. Nemáme tušení, jak to s námi dopadne. Nejsi zvědavá?"
- Lev, Karolína str. 196

Knihy od českých autorek se ke mně ve většině případech dostanou náhodou. A tak tomu je i u knihy Karolína. Anotace mě zaujala, i když to není až takový můj šálek kávy, ale pak mě nalákal i úryvek.

Napsat stručný životopis je těžké, zvlášť pro šestnáctiletou Karolínu, která toho na svůj věk už dost prožila. A tak se rozepisuje o své rodině a kamarádech, a o tom, jak chodí na balet a sní o kariéře primabaleríny. Pak ale při šplhání na zvonici spadne a ošklivě se poláme, takže se její sny začínají hatit. Během dlouhého pobytu v nemocnici se musí vyrovnávat s tímto problémem, ale zároveň začne vznikat vztah mezi ní a tzv. Lvem, do něhož byla už dlouho zamilovaná a kvůli němuž na zvonici vlastně šplhala. Karolína prochází těžkým obdobím, ale protože je jí vlastní tvrdohlavost, nevzdává se, učí se přijímat nové skutečnosti a otevírat se novým možnostem.

Originální název: Karolína
Autor: Iva Procházková
Díl v pořadí: -
Nakladatelství: Mladá Fronta
Počet stran: 224
Klíčová slova: česká YA,
Přibližný doporučený věk: 14+
KNIHCENTRUM: 249 Kč / online 187 Kč


Iva Procházková Iva Procházková je autorkou próz pro děti, dramatička a scenáristka. Iva Procházková se narodila v rodině spisovatele Jana Procházky, Který se v roce 1968 stal jednou z předních osobností Pražského jara. Po sovětské okupaci Československa byl prohlášen za ineditní, byl sledován jako nepřítel státu. Sestra Lenka Procházková je rovněž spisovatelkou. Po maturitě v roce 1972 nesměla Iva Procházková studovat na žádné vysoké škole. Pracovala v manuálních zaměstnáních a v roce 1983 odjela s manželem, režisérem I. Pokorným a dětmi do Rakouska. V roce 1986 se celá rodina přestěhovala do západoněmecké Kostnice, kde založili autorské divadlo Schlauer Kater. Od roku 1988 žili v Brémách, kde spolupracovali s divadlem Theater im Packhaus. V roce 1994 vrátili do Prahy. Od roku 1998 pracuje Iva Procházková jako dramaturgyně v České televizi. [Spisovatele.cz]


Trošku delší životopis
Když po vás někdo chce sepsat životopis, nejspíš si představíte zkrácenou, strukturovanou formu, bez které se dnes neobejdete. Anebo memoáry. A právě o takový memoár jde v i v případě Karolíny, která již jako šestnáctiletá vzpomíná na své dětství, které strávila v Praze a v Ranově, vzpomíná na svoji nejlepší kamarádku, které říkala Karamela, na svoji nehodu, která následně ovlivnila její baletní život a také na svoji první lásku – Lva.
Už na úvod musím říct, že je to vážně lehké čtení a že jsem byla celkem překvapená stylem psaní, protože se nepodobá vyprávění z pohledu šestnáctileté dívky, nýbrž spíš té čtrnáctileté, se kterou strávíte v knize nejvíce času. A i když je to příběh o první lásce, a Karolína je Lvem opravdu hodně posedlá, rozhodně v knize nechybí i chvíle, které jsou věnovány právě její zlomené noze, rehabilitaci či úzkostem ze zanedbání výuky. A právě tyto chvíle jsou oživením od hlavní linie děje.
Karolína svůj životopis adresuje Madam, a i když se její identitu nedozvíte dříve než na konci, rozhodně to příběhu nijak neškodí. Právě naopak. Nutí vás to číst dál a dál, abyste se dozvěděli, kdo ona Madam je a také – a především – jak to dopadlo s ní a se Lvem. Navíc tak celá kniha opravdu vyznívá jako životopisné vzpomínání.
Co jsem ocenila ze všeho nejvíc, byly počáteční vzpomínky Karolíny. Musím se přiznat, že jsem nikdy jako malá neměla v oblibě knihy od českých autorek. Jsou tolik odlišné od těch amerických příběhů šestnáctiletých, že se mi už tehdy naše knihy jevily jako nepříjemné čtení. Nevím proč, ale toho pocitu jsem se nezbavila ani o několik let později, i když mě některé autorky (jako Katka Petrusová nebo Karolina Limrová) dokáží přesvědčit o opaku. Nicméně jsem byla nadšená upřímností vyprávění z pohledu mladé dívky vyrůstající s babiččinými historkami a vzpomínkami. A byla to právě postava babičky, která přece jen zachraňovala situaci.
Na druhou stranu to bylo asi to jediné, co mě v knize opravdu nadchlo. Docela jsem se potýkala s Karolíninou postavou. Byla neuvěřitelně drzá vůči svým rodičům a říkala jim věci, které bych si ani já ve svém věku rodičům netroufla říct. Ano, chápu, všichni jsme ve čtrnácti byli drzí a měli jsme pocit, že jsme sežrali moudrost světa, ale má to své meze. Doposud jsem ani pořádně nepochopila zákaz stýkání se Lvem, který rodiče Karolíně nastavili. Ano, byl mezi nimi tříletý věkový rozdíl, ale to podle mě není tolik. I když dnešní doba je asi jiná... A poslední věc, která mě neuvěřitelně rozčilovala, byl právě vztah mezi Lvem a Karolínou, který byl zajisté svým způsobem milý, ale ne zas tak vážný, jak byste si mohli myslet.
Možná je to tím, že jsem od Ivy Procházkové nikdy předtím nic nečetla. Možná je to tím, že mi příběh přišel ještě naivnější než některé americké knihy. Nebo je to tím, že jsem ke Karolíně po jisté scéně získala ještě větší averzi za její nehoráznou hovadinu. Ale příběh mě prostě natolik nenadchnul. Navíc se obávám, že v té velké míře amerických příběhů, které jsou nám v dnešní době dostupné a také to, že dnešní mládež již ve třinácti letech čte úplně jiné knihy (a to nemluvím o tom, že někteří už ve třinácti/čtrnácti viděli nebo četli Padesát odstínů šedi), si i toto nové vydání románu bude jen těžko hledat mladé čtenářky. I přesto ale doufám, že si je najde. Možná by mě příběh přece jen oslovil, kdybych jej četla očima čtrnáctileté dívky. 

Hodnocení:


Za recenzní výtisk velmi děkuji Knihcentru!

Stefanie G.

Žádné komentáře:

Okomentovat